Jak se léčí v Británii a Španělsku

Britové i Španělé platí zdravotnictví ze svých daní. A jak Angličané, tak Španělé se pokoušejí tento systém zefektivnit. Jenomže Španělům se to daří mnohem lépe. Proč tomu tak je?

Říká se, že britská Národní zdravotní služba (NHS) je po čínské armádě a indických železnicích třetím největším zaměstnavatelem na světě. V Británii je zdravotní systém od roku 1948 postátněný. To v nás hned vzbuzuje vzpomínku na systém, který před listopadem ’89 panoval i u nás. Ten britský je však přece jen zavlažen většími penězi a mnohem civilnějším zacházením.
Zdravotnictví je v Británii hrazeno především z daní. Není tam takové zdanění pracovní síly jako v Česku, což ekonom považuje za plus. Rozsah státem hrazených služeb je stejně jako u nás velmi vysoký a péče je financována i poskytována v rámci Národní zdravotní služby.
Národní zdravotní služba se časem stala terčem mnoha kritických vtipů - především pro svoji těžkopádnou byrokracii a malou orientaci na klienta. V tom se podobá zmíněným indickým státním železnicím. Nespokojenost se týká především extrémně dlouhých čekacích lhůt na operace, které jsou ještě mnohem delší než v Česku. Jedna věc se však Británii upřít nedá. Těžko najdete zemi, která by se v posledním dvacetiletí snažila intenzivněji experimentovat, aniž přitom změnila podstatu celého systému. Britové usoudili, že lze výkonnost systému i spokojenost pacientů zvýšit tak, že se zvýší odpovědnost zdravotnických zařízení za hospodaření a kvalitu služeb.
Pokoušeli se o vytvoření „vnitřního trhu“, který spočívá v tom, že je oddělena funkce nákupu (to, co u nás dělají pojišťovny) od poskytování služby (zdravotnická zařízení). A proto by se teoreticky měly obě strany snažit.

Už za časů Thatcherové První serióznější pokusy o vytvoření takového „vnitřního trhu“ se datují do doby vlády Margaret Thatcherové v roce 1991. Pak sotva minul rok, kdy by nebyla ohlášena nějaká nová iniciativa, každý chtěl zlepšit to, co bylo zřejmě největším výdobytkem poválečné sociální politiky, aniž si někdo troufl tento výdobytek zrušit.
V Anglii (nikoli v hovorovém smyslu Velká Británie, je tu ještě Skotsko, Wales a Severní Irsko) se výdaje na zdravotnictví v poslední dekádě skoro ztrojnásobily. Británie peníze do svého zdravotnictví pod tlakem nespokojené veřejnosti doslova „rve“. Oproti roku 1997-98 se investice v roce 2007-08 jen v investiční výstavbě zpětinásobily. Celkově se výdaje na zdravotnictví v desetiletí 1995-2005 zvýšily ze 7 procent na 8,3 procenta hrubého domácího produktu. V České republice byl za tutéž dobu vzestup pouze o 0,2 procenta HDP. A to vám nikdo kromě lékařů neřekne, že by peněz nebylo dost, zejména proto, že česká ekonomika rychle rostla. V britském podání se však aspoň část z tohoto zlatého deště musela někde projevit. Asi nejlepším měřítkem je to, jak se v Británii daří soukromé konkurenci.
Pokud si musíte platit ze svých daní veřejné zdravotnictví a máte předplaceno v podstatě všechno, pak by služby ve státním (veřejném) zdravotnictví musely být opravdu mizerné, abyste se pojistili znovu, tentokrát soukromě, a dostali péči v té kvalitě a čase, kdy chcete. (Pokud jde o české zdravotnictví, řekněme rovnou, že podíl soukromého pojištění je zcela nepatrný, v podstatě neexistuje.) V Británii od padesátých let nicméně soukromé zdravotní pojištění velmi rychle rostlo do roku 1990, kdy kulminovalo asi na 12 procentech trhu. Jinými slovy, zhruba každý osmý Brit už to nevydržel a raději zaplatil dvakrát.
Od té doby tento zájem polevil a fakticky v posledních letech počet lidí, kteří považují za nezbytné se pojistit dvakrát, klesá. Navíc většina pojistek je placena zaměstnavateli jako výhoda pro zaměstnance.

Proč si připlatit Co je nejsilnější důvod, proč si pořídit soukromou pojistku? Obavy, že zařízení Národní zdravotní služby nebude „čisté“ a že se tam nakazíte „nemocniční“ infekcí. A až poté přicházejí na řadu další motivace: snaha o zkrácení čekací lhůty, lepší přístup ke specialistům, lepší komfort, kvalita péče a laskavější zacházení.
Stránky ministerstva zdravotnictví Spojeného království dnes konstatují, že jde o to, aby „peníze sledovaly pacienta“. Praktičtí lékaři se v roce 2002 dočkali rámcového kontraktu, který z nich učinil velmi bohaté lidi. Průměrný příjem partnera v ordinaci praktického lékaře se dostal v sezoně 2005-2006 na úroveň příjemných 113 614 liber ročně. Vláda prý podle svých oficiálních údajů „podsekla“ náklady o 1,7miliardy liber v průběhu tří let jen proto, že si neuměla kontrakt spočíst. Od roku 2006 mají pacienti v Anglii právo vybrat si jednu z nejméně čtyř nemocnic, kde se o vás postarají. Jakkoli je možné mít k českému zdravotnictví mnohé výhrady, v posledních patnácti letech sice kostrbatě, ale přece „sledovaly“ peníze pacienta vždycky. Čistě teoreticky, v závislosti na vaší snaživosti, kontaktech a smlouvách vaší pojišťovny si v Česku můžete vybrat ze skoro 200 nemocnic, kde vám výkon provedou. Měřeno svobodou volby je Česko proti Británii ráj.
To všechno dost souvisí s tím, jak byl český a britský systém založen. Česko si svůj systém vědomě nenastavilo levně - všechny země, které mají národní zdravotní službu, dovedou na nějakou dobu „udělat“ levnější zdravotnictví - prostě jenom tím, že omezí občanovi svobodu volby lékaře, ošetřujícího zařízení, tvrdě všechno naplánují a nadefinují dlouhé čekací lhůty. Dlouho to nevydrží a prostě se nakonec vzbouříte. V zásadě může každý hloubavější student zdravotnických systémů konstatovat, že Angličané, nebo Britové obecně, dřou jako koně, aby svůj systém vylepšili za pomoci nejchytřejších konzultantů. Je to poctivý národ. Ať vymýšlejí sebechytřejší schémata „vnitřního trhu“ (sami se v tom nevyznají), nakonec vždycky zjistíte, že jsou zajatci svého modelu. Ti, kteří mohou utéct, protože na to mají peníze, už utekli. Jejich počet nenarůstá, a to je celé vítězství. Aleluja!
Nevím přesně, čím to je, ale i v národní zdravotní službě existují inovace, které mají diametrálně odlišnou logiku. Ve Španělsku je i praktický lékař státním zaměstnancem, který bere plat. Je to prostě do důsledků dovedená národní zdravotní služba: zdraví je veřejný statek, každý má na ně nárok, všichni jsme si rovni, basta fidli. Jenže Španělsko je země, která z dobrých důvodů (třeba proto, aby zůstala pohromadě) svoji národní zdravotní službu převedla na provincie a dala jim poměrně velkou autonomii. K čemu to vedlo? K inovaci - jednotlivé provincie začaly přemýšlet pod tlakem nespokojenosti a vysokých dluhů, jak naplnit předvolební sliby.
Třeba jak postavit novou nemocnici a zároveň nezruinovat provinční rozpočty.
Dilema vyřešil kapitalista. Před devíti lety se jedna oblast s asi čtvrt milionem lidí ve Valencii (dosud známá jako zdroj produkce poloviny evropských pomerančů) dostala do naprostého zajetí zdravotnického kapitalismu. Za zhruba pětadvacetiprocentní slevu oproti průměrným nákladům na zdravotní péči v provincii byla jedna firma ochotna postavit nemocnici, fungl novou a krásnou. Převzít na základě původních smluv všechny „státní“ praktiky i ambulantní specialisty, starat se o kompletní zdravotní péči pro všechny obyvatele a ještě se smířit s regulovanou mírou zisku (7,5 procenta výnosnosti investovaného kapitálu, jeden by řekl, že jsou to blázni). Zajatecký tábor? Ne tak docela. Každý, kdo byl nespokojen s nemocniční péčí dané firmy, mohl jít jinam (k sousedům) a příslušná firma musela zaplatit 100 procent nákladů za jeho péči. Naopak za každého, kdo přišel „zvenku“, dostala firma jen 80 procent nákladů. To je velmi vysoká pokuta za to, že jste lepší než státní systém. Soudě podle průzkumů veřejného mínění skoro nikdo neví, že se o ně stará soukromá firma, ale skoro všichni jsou spokojeni.
Pro milovníky neziskového charakteru zdravotnictví je obzvláště zavrženíhodné, že tento kapitalistický experiment v lůnu národní zdravotní služby funguje úspěšně už skoro deset let a začíná se ve Španělsku šířit. (Vzhledem k úsporám není divu).

Jak je to u nás A jak to vypadá, když se v tomto světle podíváme na české poměry? Průměrné výdaje VZP v přepočtu na jednoho pojištěnce se loni pohybovaly někde těsně pod 20 tisíci korun. Ve Valencii platila podle zmíněného modelu za kompletní zdravotní servis místní vláda provozovateli za pojištěnce 535 eur. I když toto číslo nezahrnuje výdaje za léky v ambulantní sféře, záchrannou službu, protézy (a zřejmě ani superspecializovanou péči) a mezi jednotlivými regiony bývají velké nákladové rozdíly, je to při dnešním kurzu překvapivě levné. Ačkoli se ještě necítíme bohatí, začínáme být ve všem všudy drahou, nebo přinejmenším neefektivní zemí.

Převzato: MF Dnes 12. 4. 2008