Zdravotnictví USA: draze a špatně

Reforma zdravotnictví rozděluje naši společnost.
Někteří z nás u lékaře ochotně platí. Jiní se zdráhají. Kde najít správnou inspiraci? Spojené státy mají nejlepší lékaře. Americké zdravotnictví je však tak složité, že se to zcela vymyká našemu chápání.

Posuďte sami. Sám jsem ve Spojených státech žil pět let. Jako zaměstnanec Světové banky jsem byl pojištěn. Když mne rozbolela osmička, vydal jsem se k zubaři.
Doporučil mi, abych si nechal odstranit všechny zuby moudrosti najednou. Ať nejsou do budoucna problémy. Přidal radu, která mě dostala: „Víte, bolest není kumulativní.“ Jestli mi vytrhnou jeden, nebo všechny čtyři najednou, je prý jedno. Samozřejmě, že bylo třeba vyřešit ještě otázku financí. Bál jsem se, že překročím limit od pojišťovny a budu platit všechno z vlastní kapsy.
Klid, do limitu se vejdeme, pravil konejšivě můj doktor. Musím vysvětlit, že pojistka v Americe ještě vůbec neznamená, že v ordinaci nevytáhnete peněženku. Pojištění se uplatňuje následovně: Prevence jednou za rok je v ceně, tedy „zadarmo“. Pak máte povinnou minimální spoluúčast, něco jako u nás havarijní pojištění aut, jež je v závislosti na typu pojistky různé.

Svobodní lidé ve svobodné zemi Spoluúčast může být i hodně vysoká (třeba i tisíce dolarů). Pak je samozřejmě pojistka mnohem levnější, což ji činí zajímavou pro zdravé a mladé lidi. Když dosáhnete limitu minimální spoluúčasti, vstupujete do režimu procentních spoluúčastí a podílíte se na ceně každého zákroku či vyšetření. A konečně nastupuje obvyklá ochrana pojištěnce na celkové výdaje z vlastní kapsy. Něco na způsob Julínkova pětitisícového stropu.
U zubů je to však naopak. Tam po dosažení stropu nastupuje stoprocentní spoluúčast z vaší kapsy. Zbývá ještě dodat, že v USA je běžné, že nejdříve proplatíte vše a teprve potom vám pojišťovna část peněz vrátí na účet. Tím však rozdíly oproti Evropě včetně Česka ani zdaleka nekončí. Ve všech evropských zemích je pojištění povinné, nebo je péče hrazena přímo státem, prostřednictvím zdravotní služby.
Vládou hrazenou péči mají v USA pouze důchodci nad 65 let v rámci federálního programu Medicare. Velmi chudí lidé zase mají program Medicaid.
Zbytek by se měl být schopen postarat sám o sebe. Americká ideologie vychází z toho, že svobodní lidé ve svobodné zemi sami nejlépe vědí, co mají dělat, a vláda jim do života nemá strkat nos. Zdravotní pojištění tedy povinné není, většinou je vázáno na zaměstnavatele, kteří začali pojistky nabízet jako zaměstnaneckou výhodu poté, co se příspěvky na zdravotní pojištění staly za druhé světové války pro zaměstnavatele daňově uznaným výdajem. Dnes je takhle pojištěno asi 160 milionů Američanů.

Všeobecná nespokojenost Kromě pojišťoven nabízejících zdravotní pojištění, jež mohou mít jak ziskový, tak neziskový charakter, existují i takzvané organizace řízené péče, které kombinují pojištění s poskytováním zdravotní péče. Buď ve vlastních zařízeních, nebo na základě smluv se soukromými lékaři a s nemocnicemi. Ty provozují jak nadace, tak místní správa, ale samozřejmě i soukromé, na zisk orientované společnosti.
A aby toho nebylo málo, jsou velké rozdíly mezi jednotlivými státy Unie. Asi 47 milionů Američanů nemá zdravotní pojištění vůbec, protože zejména mnoho malých firem pojištění zaměstnancům nezajišťuje a oni sami si ho neplatí. Třeba stát Massachusetts proto nedávno zavedl povinné pojištění pod hrozbou mastné pokuty (chudí jsou subvencováni), další státy povinné pojištění připravují. Spokojen není nikdo.

Na zdraví se nešetří Americké zdravotnictví je totiž ve srovnání s Evropou nejen složité, ale hlavně pekelně drahé. Spojené státy mají z vyspělých zemí zdaleka nejvyšší výdaje na zdravotní péči – asi 16%hrubého domácího produktu (HDP), čili přes dva biliony dolarů neboli skoro desetinásobek českého HDP. Ani existence vynikajících klinických pracovišť a medicínský i farmaceutický výzkum, který je s odstupem nejpokročilejší na světě, neznamenají, že Američané jsou zdravější než Evropané – třeba v průměrné délce života nebo v kojenecké úmrtnosti jsou USA někde ve třetí desítce světového žebříčku.
Kdyby Spojené státy nebyly uprostřed hypoteční krize přerůstající v hospodářský pokles, což pochopitelně mění priority, bylo by zdravotnictví klíčovým tématem prezidentské volební kampaně. Představa, že za osm let se výdaje na zdravotnictví zdvojnásobí třeba až na pětinu HDP a odhadovaných 4,3 bilionu dolarů (bilion je číslo s dvanácti nulami), aniž by se cokoli podstatného zlepšilo, Američany bez rozdílu politické orientace upřímně děsí.

Poučená Hillary U demokratů ještě není definitivně rozhodnuto, kdo bude kandidátem, zda Hillary Clintonová, nebo Barack Obama, ale oba již svoje reformní záměry – stejně jako republikán John McCaine – představili. Všichni chtějí jednak dosáhnout toho, aby se počet lidí bez pojistek dramaticky snížil, jednak zbrzdit neúnosný vývoj nákladů.
Plány Obamy a Clintonové se liší jen v detailech. Pro republikány je výrazně vyšší zasahování státu do největšího odvětví americké ekonomiky nepřijatelné. Obama i Clintonová se tolik nezdráhají. Oba se však poučili z totálního debaklu, který Hillary před lety zaznamenala, když jí zcela mimo protokol svěřil její manžel na začátku svého prvního funkčního období reformu zdravotnictví. Pokusila se tehdy systém zásadně postátnit. Jak Bill, tak Hillary toho trpce litovali.
Republikán John McCain jde na reformu od lesa. V kostce řečeno, chce zrušit daňové úlevy pro zaměstnavatelské zdravotní pojištění, zavedené za druhé světové války. V praxi by Američané měli zdaněnou superhrubou mzdu navýšenou o část pojistky, na niž dosud přispíval zaměstnavatel. Zní to kalouskovsky?
Ne tak docela, protože zaměstnanec si smí daň snížit vkladem na individuální účet, který je daňově uznaným výdajem až do výše 5 800 dolarů ročně na rodinu (to zavedl ještě Clinton), a navíc by dostal daňový bonus opět s rodinným zvýhodněním.

Vyber si sám McCain předpokládá, že zaměstnavatel by už neměl žádný daňový důvod, aby pojistku platil, a celou uspořenou částku nebo její valnou část by prostě překlopil do zvýšené hrubé mzdy. Výsledek: vyšší mzda, daňová úleva na zdravotní účty plus daňový bonus. A nyní: vybaven penězi jdi, zaměstnanče, na trh, pojistku si kup sám a vyber si, jakou chceš. Připomínám, že různých pojistek se v Americe nabízí tolik, až z nich bolí hlava. McCain chce navíc trh liberalizovat, aby si kdokoli mohl vybrat plán, který mu vyhovuje. Bez ohledu na to, v jakém státě Unie bydlí.
Vypadá to hezky, ale je v tom obrovský problém. My známe z Česka systém, ve kterém je pojištění nejen povinné a vyměřuje se stejnou procentní sazbou (za důchodce, děti, nezaměstnané u nás platí stát), ale hlavně se přerozděluje mezi pojišťovnami. McCain žádnou unifikaci a přerozdělování pojistného nechce. Co to znamená? Že když zdraví, mladí a bohatí nebudou subvencovat nemocné, bude to muset udělat někdo jiný. (Tedy pokud McCain nechce, aby se počet nepojištěných ještě zvýšil, což určitě nechce.) Kde se na to najdou peníze? No kde jinde než ve veřejných rozpočtech.

Rath by mohl kandidovat Ani Obama, ani Clintonová nepředstírají, že se jejich reforma zdravotnictví obejde bez posílení role vlády. Zaměstnavatelům dávají možnost volby: Buď se budete na financování podílet jako dosud, nebo musíte odvádět do vládou organizovaného systému peníze z objemu vyplácených mezd (to zní Čechovi povědomě).
Z toho pak bude možné pokrýt výdaje přímo na federální program zdravotní péče, nebo si vybrat některou z privátních, avšak regulovaných pojistek. Chudí dostanou subvenci.
Obama chce povinné pojištění pro děti, Hillary i pro dospělé. Zaměstnavatelé nepochybně raději zaplatí jasně stanovený procentní odvod z mezd, než aby kupovali svým zaměstnancům pojistky, jejichž ceny rostou několikrát rychleji než mzdy. Federální vláda tedy nabobtná, bude to stát moře peněz.
Regulovat semá jak rozsah povinně hrazené péče, tak zisk pojišťoven i marketingové výdaje. Lze očekávat snahu o zlevnění cen léků a tlak na poskytovatele zdravotní péče, protože nákupy bude fakticky obstarávat vládní program typu již zmíněného Medicare.
Tenhle model už zní v Evropě povědomě. Asi i na našem ministerstvu zdravotnictví. A takový David Rath se svým modelem jediné zdravotní platebny? Ten by v Americe mohl klidně zkusit kandidovat.

P. S.
U toho svého zubaře jsem nakonec překročil finanční limit o 1 200 dolarů. Vyčinil jsem mu, že mi zatajil celkové náklady. Když jsem mu pohrozil, že nezaplatím ani čtvrťák, dal mě k soudu. Raději jsem zaplatil. Navíc se bolest ukázala být velmi kumulativní.

Převzato: MF Dnes  5. 4. 2008